Autorské právo: dbrus / 123RF Reklamní fotografie
Konečně přestalo pršet a vysvitlo slunko. Vy, plní ideálu a optimismu, se rozhodnete vyvézt gaučové potomstvo na výlet, do přírody, lesů a luk. Jenže ještě ani nestihnete z městské zácpy dorazit na první okresku a svého rozhodnutí už hluboce litujete.
Autorské právo: dbrus / 123RF Reklamní fotografie
Nevděční a ničeho si nevážící spratkové se už notnou chvíli hádají a co nevidět se „ró“ atmorféry v motorovém vozidle ještě rapidně zvýší. Protnou jej čtyři slova. Nevinná slova, která však spoutaná pravidly a slovosledem dráždí vaše bubínky víc než, když někdo přejede nehtem po plechu.
„Kdy už tam budeme?“
Věta, se kterou se každý rodič na cestě s plodem své lásky dřív nebo později setká. K čemu to je, že jste o Vánocích investovali do Xboxu, k narozeninám do nové MP3 a odměny pohltil přenosný DVD přehrávač (a to nemluvě o spoustě nepotřebných hraček, kterými děti v hojné míře zaplavují prarodiče). Nic z toho vás nespasí. Rodinná pohoda se zvrtla v nervy drásající road movie s unuděným frackem na zabití.
27 minut, více ne
Průzkumy prokázaly, že průměrné dítě se v autě začne nudit do 27 minut. Trpělivější jsou dětičky z Německa (31 minut) či Nového Zélandu (34 minut – Tady je ovšem nutné přiznat, že vzhledem k jednotvárnosti novozélandské krajiny po řadu kilometrů je to skutečně heroický výkon).
Až vás osobně začnou po několika minutách tou hroznou otázkou „Kdy už tam budeme?“ bombardovat vaše děti, malou úlevou pro vás může být snad jen to, že naštěstí v autosedačce na zadním sedadle nemáte připnutého malého Brita či Australana. Těm, než si pro ně přijde zlá „Nuda“, to trvá jen 23 minut.
Raději chaos v kanceláři, než cestovat s rodinou
41 procent dotázaných maminek pak přiznává, že stresující den v zaměstnání, kdy hoří termíny, křičí šéf, drnčí telefon, zásilka nedorazila, kam měla a zákazník si staví hlavu a chce modré z nebe, je pro ně, oproti cestě s dětmi, procházkou růžovým sadem zalitým duhou. Celých 36 procent z nás pak stísněný prostor dvoustopého vozidla uvrhá do hádek s partnerem/partnerkou.
Jak na věc?
A jak se rodiče s otravnými potomky vyrovnávají, ačkoliv si jsou někde hluboko uvnitř vědomi toho, že svádí donquijotovský boj s větrnými mlýny?
52% se uchyluje k ne příliš kreativním (zato účinným) hrozbám. Slabší povahy pak slibují hory doly a pomalu si připadají jak policejní vyjednávači. 24% rodičů nejde příkladem už ani zdaleka, neboť o vzdálenosti do cíle sprostě lžou (A to se přeci nesmí!). Nejrozšířenější metodou, které se chápe 74% respondentů je vymýšlení her, třeba „Spočítej, kolik předjedeme červených aut“ nebo „Jak Hustopeče (či jiná víská, český národ je kreativní) ke jménu přišly.“
Tyto hry sice malého řvouna neumlčí, ale agonii, kterou vašim ušním bubínkům způsobí proklatá věta „Kdy už tam budeme?“, alespoň na pár minut odvrátíte.
