5 fotek 
Slunce zatím jen nesměle vystrkuje paprsky zpod těžkých mraků a vaše toulavé boty pod nánosem prachu se po zimě pomalu hlásí o slovo. Je čas aktivně bojovat se zbytky zimní lenosti, oprášit batůžky a vyrazit na prodloužený víkend. A kam tentokrát? Třeba do Benátek.
Benátky tu zřejmě nebou pro turisty věčně. Foto: Markéta Dudková, JenProCestovatele.cz
Od perly na laguně vás bude řada benátkoskeptiků odrazovat. Je to špinavé, zapáchající a chátrající město, ze kterého prchají i sami Italové. Možná mají pravdu a možná ne. Nic není černobílé.
Krása i bída města požíraného mořem
Oprýskané domy, opadávající omítka, popraskané okenice. Je svým způsobem smutné vidět, jak je město postupně požíráno mořem a jeho někdejší věhlas se mění v prach.
Jenže tato omšelost není městu na škodu, naopak mu dodává osobité kouzlo, neboť jeho nedokonalosti jsou němými svědky příběhů a dobrodružství. Vás tak snadno pohltí to pravé genius loci a proplouváte místy tak skutečnými, ale zároveň se tu snadno ztratíte ve svých fantaziích. A pokud návštěvu Benátek naplánujete právě na tyto dny, i s tím zápachem to nebude tak žhavé.
Prohlídka města, které celé stojí v jadranské laguně na dřevěných sloupech, začíná u nádraží Santa Lucia. Odtud na svou cestu vyráží nejen mezinárodní spoje, ale i příměstské linky mířící do Mestre – pevninské části Benátek, kde dnes žije více než třetina obyvatel.
Canal Grande
Pravě zde se také mezi domy začíná zařezávat 3800 metrů dlouhý a čtyřikrát přemostěný Canal Grande. Bydlet u jeho břehů bylo dříve prestižní záležitostí, a tak pokud se jeho vodami plavíte brzy zrána, než vám dojmy začnou hatit davy turistů, můžete se z paluby vaporetta obdivovat honosným palácům, které zde byly postaveny v průběhu 600 let.
Některé ovšem pod zdobnou, i když trochu omšelou, slupkou skrývají smutné příběhy a tajemství. Jako například dům Campiello Barbaro. Ten svým bohatým majitelům moc štěstí nepřinesl. S řadou jeho obyvatel si nehezky pohrál osud – vražda, bankrot, sebevražda. Naposledy se tomu tak stalo v roce 1993, kdy si jeho majitel – významný italský průmyslník Raul Gardini – vzal život. Od té doby je dům prázdný a není divu, že noví nájemníci se sem nehrnou.
Kostel Santa Maria della Salute svojí siluetou dnes ke tváři Benátek neodmyslitelně patří. Kostel byl totiž postaven roku 1630, jakožto upomínka na vysvobození města od morové rány. Uvnitř může návštěvník obdivovat krásu děl Tiziana či Tintoretta. A pokud ve vás tyto malby probudily hlad a žízeň po umění, potom pokračujte dále ke sbírce Peggy Guggenheimové.
Benátská laguna. Foto: Markéta Dudková, JenProCetovatele.cz
Tato movitá mecenáška, jejíž nebývalý zájem o umění nespočíval jen v hromadění děl samotných, ale i v milostných pletkách s umělci (ať tak či tak, oboje bylo přínosem), roku 1949 zakoupila palác Venier dei Leoni. Tady jsou dodnes vystavovány veřejnosti na obdiv malby Picassovy, Kandinského i jiných mistrů štětce a plátna.
Náměstí Svatého Marka
Náměstí San Marco je středobodem benátského mikrokosmu. Panaromatu vévodí několik pozoruhodných staveb.
Mezi nimi vyniká Bazilika sv. Marka. Ta je v pořadí třetí církevní stavbou na tomto místě. První kostel, kde bylo v 9.století uloženo i tělo patrona sv. Marka, zničil požár. Během tohoto požáru Markovy ostatky záhadně zmizely. Objevily se až o několik století později v Alexandrii a do Benátek byly dopraveny tajně na povoze pod vepřovým masem. To mělo totiž Araby odradit od případného prohledávání nákladu. Dnes jeho ostatky spočívají v oltáři baziliky.
V bazilice oněmíte úžasem při obdivování 4000 m mozaiky, při prohlídce pokladnice nebo oltářního obrazu Pala d’Oro, který je posetý drahokamy.
Dóžecí palác
Další nepřehlédnutelnou stavbou nacházející se na náměstí sv. Marka je Dóžecí palác, při jehož výstavbě tvůrci popustili uzdu všem fantaziím a múzy nechaly doslova řádit. Výsledkem je honosná stavba, kde snad nenajdete centimetr čtvereční bez nějakého ornamentu či kudrlinky. Někdo je ohromen, někdo je přeplácaností znechucen. Ať tak či tak, benátský dóže v dobách největší slávy města byl velice mocný a bohatý muž, tak proč by to skrýval.
Honosná nabubřelost Benátek shora
Benátky je možné si prohlédnout i pěkně z výšky. Ze zvonice Campanila. Téměř sto metrů vysoká věž byla postavena už v 9. století a hrdinně ustála válečnou vřavu, požáry i zeměstřesení.
Kostel San Moise, který kdysi vzbuzoval vášnivé diskuse o tom, zda je neskutečně šeredný nebo vlastně krásný, je dnes Benátčany milovaný i nenáviděný zároveň. John Ruskin o něm dokonce prohlásil, že je to nejneohrabanější kostel města.
Pravá chuť Itálie
Reálnou ukázku italského života najdete na rialtské tržnici. Pestrobarvené rejdění, koncert chutí a vůní, čerstvé ovoce, zelenina, ryby a hluční trhovci, z nichž každý se vás bude snažit přesvědčit, že právě to jeho cokoli je multo bene apod. (angličtina je samozřejmě zapovězená).
V Benátkách je na 700 paláců a 150 kostelů, a ani jediný si nezaslouží být vynechán, ale časově je to velmi náročné. Protikladem všeho italského zmatku a paláců s uměním jsou nedaleko města oázy klidu.
Ostrovy kolem Benátek stojí za návštěvu
Zejména Burano a Murano. Burano je poseto pitoreskními domečky, které víří barvami a rozhodně odtud neodejdete bez suvenýru. Vyrábí se zde totiž věhlasná buranská krajka. Že krajku nepotřebujete? Věřte, že až ji uvidíte, tak si rozhodně důvod pro koupi najdete.
Nejinak je na tom s lákadly ostrov Murano. Ten je pro změnu znám díky sklu. Tmavé oči italských sklářů, které vás probodávají při exkurzi ve sklárně, vám nedovolí odejít bez nějakého toho kousku.
Ne příliš vábný je ostrov San Michelle obehnaný terakotovou zdí. Pokud ovšem máte rádi duchařské hitorky a ponurou atmosféru, tak si sem zaplujte. Tento ostrov je také nazýván hřbitovní. Dříve sem byli vyváženi nemocní leprou a později zde vznikl hřbitov. Místo posledního odpočinku tu nalezl i Stravinsky či Ezra Pound.
Proslulé pláže ostrova Lido
Dalším ze zajímavých ostrovů (celkem jich tu nad vodní hladinu vyčuhuje 118) je Lido. Je to jediný ostrov, kde se člověk může pohybovat kolmo, ať už kola poháníte vy nebo motor (zbytek Benátek na laguně je bez motorových vozidel). Lido skýtá pláže určené k lenošení a zlákal i Shellyeho či Byrona. Obraz přímořškého ráje v dobách jeho největší slávy vylíčil (tedy konec 19.století) Thomas Mann ve své knize Smrt v Benátkách. Dnes je to místo trochu rušné a přelidněné, ale pokud sebou budete chtít jen plácnout do písku, pak budete spokojení.
